Jan Židlický se narodil v Praze v roce 1949. Vystudoval Husovu bohosloveckou fakultu. Prvním působištěm byla fara CČSH v Hostomicích pod Brdy. Jeho pastorační činnost však byla záhy ukončena zásahem Státní bezpečnosti. Z politických důvodů tak následovaly práce v kotelně, na hřbitově, v továrně či ve výměníkové stanici. Odbornější činnosti se mohl věnovat až v 80. letech, kdy se stal zaměstnancem Okresního muzea Orlických hor. Po revoluci v roce 1989 mu byla svěřena funkce vedoucího kulturního oddělení Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Od roku 2000 je Jan Židlický farářem CČSH v kostele sv. Jana Křtitele na Prádle v Praze.
S pláčem se rodíme i umíráme: Napřed pláčeme sami, na konci pláčou ti kolem nás. Poprvé čteme o pláči v První knize Mojžíšově 45. kap.
„Pane, nejsem hoden, abys vešel...“ (Mt.8,5-13)
Kdybychom neopakovali tuto větu každou neděli, nebyly by naše bohoslužby celé. Už ve staré církvi se
tato pasáž, s malou obměnou, stala součástí Večeře Páně. Proč tento sebekritický výrok prochází dějinami
církve? Slavné věty se stávají slavnými díky slavným osobnostem, které je pronesly.
Boží milost je od Boha neoddělitelná. Je to osobní vztah, který Hospodin vytváří mezi sebou a lidmi. Člověku, který se prohřešil, Bůh odpouští a omilostněný hříšník může „znovu žít.“ Svobodný od viny nemusí provinění napravovat a Boží milost si tak zasloužit.
31. října 1517 člen augustiniánského řádu, kněz Martin Luther, doktor biblických studií, umístil na vrata wittemberské kaple svých 95 tezí. Dostal se tak do sporu s církevní hiearchií a protivníci mu vytýkali, že založil požár, který přerostl v Selskou válku.
Lidé měli ode dávna starost o to, aby byli nějakým způsobem zachováni. Strach a obavy nejsou na místě, protože se tak děje. Zachováni jsme. Tam na druhém břehu jsou na nás zvědavi a těší se na nás, jak o tom byl přesvědčen Bernard z Clairvaux. Je dobře, že o našich zemřelých víme a vzpomínáme na ně. Protože jsme s nimi spojeni. Všechno živé je mezi sebou spojeno. Všechno souvisí právě proto, že to vymyslel a uskutečnil Stvořitel, náš nebeský Otec.
Rouška, odstup, větrání. Velká trojice ochrany před zlou mocí, nemocí. Naše vědomí by měla nákaza obohatit o poznání, které se zdá být samozřejmé, ale není: Bez čistého čerstvého vzduchu neexistuje život. Pro každého z nás... jít na čerstvý vzduch je zdravé a povzbudivé, nemít žádný vzduch smrtelné.
Druhá neděle po Velikonocích nese název Misericordias Domini – lat. Název je odvozen z žalmu 72. „Smiluje se nad bídným a potřebným, duše nuzných spasí.“ První zjevení učedníkům v Jeruzalémě se stalo v nepřítomnosti apoštola Tomáše. Vzkříšený ukazuje zraněné ruce a bok. O nohách se evangelista Jan nezmiňuje, evangelista Lukáš ano. Cílem Ježíšovy návštěvy není v žádném případě předvádět své rány, dokladující jeho utrpení. Jsou důkazem jeho autenticity.
„A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael“ vysvětlují zklamaní poutníci zvědavému Neznámému, který se k nim připojuje na cestě do vsi Emaus. Jeho otázka způsobí, že se muži dokonce zastaví, ačkoli chtěli jistě být v cíli před večerem. V závěru Lukášova vyprávění zjišťujeme, že to stihli na poslední chvíli.