Menu

Kategorie: Duchovní

Den reformace

31. října 1517 člen augustiniánského řádu, kněz Martin Luther, doktor biblických studií, umístil na vrata wittemberské kaple svých 95 tezí. Dostal se tak do sporu s církevní hiearchií a protivníci mu vytýkali, že založil požár, který přerostl v Selskou válku.

Luther ve skutečnosti nepřibil své teze na kostelní vrata, jak se traduje v legendě, ale poslal je mohučskému a magdeburskému arcibiskupovi Albrechtu s dovětkem: „Prozkoumáte-li moje teze, uvidíte jak pochybné je učení o odpuscích, jak se směle hlásá.“ Arcibiskup přeposlal Lutherovy teze papežovi Lvu X., který prý poznamenal: „Luther je zpitý Němec, až vystřízlivý, uvidí to jinak.“ Péčí tiskaře Kryštofa Scheurla byly Lutherovy teze vydány v Norimberku a tak se snimi seznámilo celé Německo.

Na žádost arcibiskupa Albrechta povolal v roce 1518 papež Luthera do Říma. Saský kurfiřt Freidrich III. Moudrý ale dojednal, že reformátor do Říma nemusel a mohl obhajovat své teze na říšském sněmu v Augsburgu. Odvolat je odmítl a z obavy o život tajně sněm opustil. Požádal o svobodnou disputaci, která se roku 1519 uskutečnila v Lipsku. S odvoláním na Bibli odmítl vůdčí úlohu papeže i neomylnost koncilů. Papežova reakce: do 60 dnů odvolat 41 z 95 tezí.

Dominikán Johann Eck doručil papežskou bulu do Německa, Luther ji 10. 12. 1520 ve Wittemberku veřejně spálil. Papež Lev X. Vyhlásil nad Lutherem klatbu, saský kurfiřt Friedrich III. Moudrý ale přesvědčil císaře Karla V., aby, vzdor klatbě, umožnil reformátorovi promluvit na říšském sněmu ve Wormsu. Zde Luther prohlásil: „Nemohu a nechci odvolat nic, protože jít proti svědomí není ani správné, ani bezpečné.“ Toto vyjádření císaře velmi zklamalo. Z rozhodnutí saského kurfiřta nalezl Luther azyl na hradě Wartburg. Císař vydal Edikt Wormský, kterým Luthera a jeho stoupence vsadil do klatby. Přesto Lutherovo učení získávalo stále více podpory ze strany šlechty a v roce 1530 říšský sněm v Augsburgu vyhlásil zásadu: čí vláda toho náboženství, nebo-li náboženství v té či oné oblasti se určuje tím, co vyznává příslušná vrchnost.

Martin Luther považoval Písmo svaté za poslední instanci a z něj vycházel při formulování svých tezí: když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: „Pokání čiňte“, chtěl, aby celý život křesťanův pokáním byl. To, že se ve smrti setkáme s Božím soudem, bylo tehdy prožíváno mnohem intenzivněji než dnes. K Soudu, kterému je nemožné se vyhnout, bylo potřeba přípravy, aby člověk obstál a nebyl ztracen. Církev nabízela řešení: čiňte pokání a kupte si odpustky. Luther ale došel k závěru, že pokání není jednorázový lidský úkon, ale celoživotní postoj. Takto orientován má člověk naději ve spasení, které umožňuje milost Boží. Hospodin nabízí milost – gracia. Naší odpovědí je pokání - metanoia - změna myšlení. Pokání se vyznačuje nejen odvratem od hříchu, ale i návratem k Bohu.

Člověk zjišťuje, že sám sobě odpustit nemůže a proto k Bohu přistupuje s prosbou.

To je výsledek reformačního hesla, že jsme spaseni pouhou milostí našeho Stvořitele. Oporu pro toto tvrzení našel Luther v apoštolu Pavlovi: „Spravedlivý z víry živ bude“ (Ř 1,17)

Před Bohem platí jediná spravedlnost, spravedlnost Ježíše Krista. Kristus bere na sebe úděl hříšníků a Bůh pro Krista je ospravedlňuje. Ospravedlňuje všechny, kteří žijí z víry v Ježíše Krista.

Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin. Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny (Přísloví 16,2–3)

Amen.

print Formát pro tisk

Aktuálně

54f391cc43a11.jpg

Z Písma

Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.
(Žalm 111:1)

Vyhledávání