Menu

Kategorie: Duchovní

Dvojí zjevení v Jeruzalémě

Druhá neděle po Velikonocích nese název Misericordias Domini – lat. Název je odvozen z žalmu 72. „Smiluje se nad bídným a potřebným, duše nuzných spasí.“ První zjevení učedníkům v Jeruzalémě se stalo v nepřítomnosti apoštola Tomáše. Vzkříšený ukazuje zraněné ruce a bok. O nohách se evangelista Jan nezmiňuje, evangelista Lukáš ano. Cílem Ježíšovy návštěvy není v žádném případě předvádět své rány, dokladující jeho utrpení. Jsou důkazem jeho autenticity.

To, proč přišel, se dozvídáme v první třetině příběhu: „Přijměte Ducha svatého“ Jan 20. 22., akcentované ještě pověřením úkolem: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (verš 21).

Tato zásadní informace bývá opomíjena v zájmu dramatického vyvrcholení závěru vyprávění, které spočívá ve zvolání Tomášově : „Můj Pán a můj Bůh“ (verš 28). O radost ze setkání s Ježíšem se apoštolové podělili s Tomášem, který zřejmě byl zklamán, že mu jedinečná příležitost setkání se Vzkříšeným unikla. Dozajista se apoštolové Tomášovi také pochlubili svým novým posláním, což ho mohlo mrzet dvojnásob.

Poprvé o Tomášovi čteme v souvislosti s Ježíšovou cestou za Lazarem Jan 11. 1 – 44. Židé krátce před tím vyhrožovali Ježíšovi ukamenováním, a tak byl jeho návrat do Betanie spojen s ohrožením života. Tomáš tehdy osvědčil svou věrnost zvoláním : „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Jan 11. 16.

Spolu s Ježíšem, nikoliv s Lazarem. Jeho tehdejší nadšení pro Krista je v protikladu nedověry, kterou zastává při zprávě apoštolů o setkání se Vzkříšeným. Svatý Augustin o Tomášovi napsal, že nepochyboval z nedostatku vlastní víry, ale abychom nemuseli pochybovat my.

Tomáš, zapálený stoupenec Ježíše, chce prožít tu samou zkušenost, o které mu řekli jeho přátelé. Oni byli přímo účastni setkání, jim, vyvoleným se Kristus neočekávaně zjevil. Taková událost! Zprostředkované svědectví nestačí, musí to vidět na vlastní oči a ujistit se hmatem. Hmatem, smyslem, na který je spolehnutí. Je ochoten uvěřit za podmínek, které určuje sám.

V současnosti nemůžeme počítat s tím, že se nám Kristus ukáže, jako tehdy v Jeruzalémě. Naše víra se musí bez důkazů obejít, ale je tu svědectví těch, kdo poznali a uvěřili. Existence církve a její práce je po celá staletí opřena o živé slovo a živé svědectví. Naše víra potřebuje zkušenost, naše touha prožít tuto zkušenost je oprávněná, stejně jako bylo oprávněné přání Tomášovo. Proto mu Ježíš dovoluje to, co odmítl Marii Magdaleně. Dotknout se jeho rukou a boku. Učedníkům rány pouze ukázal, Tomášovi nabízí, aby do nich vložil prsty. Záměrně se přibližuje ve svém oslaveném lidství, aby váhající učedník dostal možnost uvěřit. Stojíš mi za to, člověče, abych tě neztratil. A stane se něco zvláštního – v tom bezprostředním, velmi osobním kontaktu Syna Božího a syna lidského se nejistota stává jistotou. Tomáš, přemožen jedinečností zážitku, vyslovuje nejsilnější vyznání víry, jaké v Janově evangeliu nalézáme. „Můj Pán, můj Bůh“.

Vzkříšený Kristus je ztělesněná vůle spasit a osvobodit nás. Vůle zachovat své stvoření. „Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. (verš 20) Podstatou je oslovení a odpověď víry na toto oslovení. Takovou možnost nám Hospodin nabízí dnes a denně. Každou neděli, kdy se shromáždíme k bohoslužbám, je „Kristus prostřed nás“, jak vyznáváme.

Závěr patří Ježíšovu blahoslavenství těch, kteří nevidí a přesto věří. Tímto prohlášením také vrcholí 8. blahoslavenství Horského kázání Matouš 5. 8. „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“.

Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého,
amen.

print Formát pro tisk

Aktuálně

Mikuláš 2017

Z Písma

Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shromáždění.
(Žalm 111:1)

Vyhledávání