Často musíme opustit prostor, ve kterém se necítíme dobře, právě proto, že v něm panuje „špatné povětří.“ Papež Jan XXIII zahájil Druhý Vatikánský koncil prohlášením, že se musí otevřít okna a konečně dovnitř pustit čerstvý vzduch.

Bůh je „vzduch“ - pneuma, píše evangelista Jan 4,24. „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“

Starozákonní Duch, který nejen že se od počátku vznáší nade vší skutečností, ale neochvějně doprovází Boží tvoření, je vše prostupující síla něžná jako ševelení vánku a mocná jako bouře. Každý výdech a nádech uskutečňuje tajuplnou výměnu zevnitř ven. Rytmus je základní vzorec života: porušíme-li tento rytmus, porušíme život sám, neboť jeden pól žije z existence toho druhého. Prvním nadechnutím náš samostatný život začíná, posledním výdechem končí.

Není divu, že dech a vzduch je ve všech kulturách a náboženstvích elementárním projevem božství.

Apokalypsa, poslední kniha Bible, je velkým Hospodinovým tajemstvím odhaleným Janovi. Obdivuhodné čtení, při kterém se tají dech. Přestože z těchto fascinujících vizí čiší strach, je Zjevení Janovo nadějí. Nadějí, kterou tolik potřebujeme. Apokalyptické obrazy nemají čtenáře děsit a vést je ke ztrátě důvěry ve věci budoucí. Konečným vítězem je Kristus. Ježíš, Syn Boží. Jemu patří budoucnost, nikoli temným silám zkázy a zmaru.

„Vím o tvých skutcích: i když máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět. (Zjevení 3,8–11)

Amen.