Po třech hodinách chůze si člověk rád odpočine. Ale vypadá to, že se spát hned tak nebude, protože ten člověk, který je pěkný kus cesty bavil, neboť „začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to“... jen tak nepřestane.
I oni se dostali ke slovu, ale v jeho očích to za moc nestálo, když je odbyl dost nevybíravě „jak jste nechápaví!“
Leckomu by to stačilo, aby se s takovým „vševědem“ rychle rozloučil. Muselo z toho neznámého vyzařovat něco zvláštního. Neurazili se, naopak, zřejmě pozorně naslouchali a stálo jim za to pozvat toho člověka na večeři.
Víra se rodí na cestě, společenství rozhovoru je pro křesťanskou víru zásadní. Učedníci o vzkříšení slyšeli: ženy jim přeci řekly, že hrob je prázdný. Někteří tam šli a svědectví žen potvrdili. Přesto ve vzkříšení neuvěřili.
Je to prapodivná situace a nikdo nedovede pořádně vysvětlit, co se vlastně stalo. Otázka „kdo je Ježíš Kristus“ zůstává otázkou učedníků všech generací, všech dob. „Ačkoliv jsme dříve Krista viděli po lidsku, nyní už ho takto neznáme“ - Pavlův 2. List do Korintu 5.16.
Mnoho lidí se s Ježíšem potkalo a přece v něm Krista nepoznali. Právě tak se nepoznaný Ježíš vmísí do hovoru, který nikam nevede. Přetřásají se velikonoční události pořád dokola. Nejistota je zřetelná. To se i nám mnohdy stává. Naděje se rozplynuly, bude lepší starat se zase jenom o sebe. Zdá se totiž, ačkoli to není řečeno, že se učedníci vracejí domů. Pryč od tragédie, pryč z města zpět do klidu venkovského života. V hovoru přicházejí do vesnice a přemlouvají svého souputníka, aby s nimi zůstal. Proč? Všechny jeho argumenty už přece slyšeli a čeho je moc, toho je příliš. Pozvání má svou logiku: bez společné večeře by Lukášovo vyprávění nemělo vyústění. Prvím důležitým momentem je obrat na cestě. Ptal se jich a oni odpovídali. Druhým vrcholem je společenství stolu. „Vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. Tu se jim otevřely oči a poznali ho, ale on zmizel jejich zrakům“ Luk. 24. 30, 31.
Tak se s námi setkává dodnes ve svátostech a Slovu. Poznání je dílem požehnaného okamžiku, zlomku vteřiny v čase. Podobně jako celá řada „uzdravovcích“ zpráv, nebo Proměnění na hoře Luk. 9. 32. 33. Nejvýstižnější je ale přirovnání evangelistovo Luk. 17. 24. v líčení příchodu Syna člověka.
„Jako když se zableskne“.
„Tu se jim otevřely oči a poznali ho“, vstali a vrátili se do Jeruzaléma, aby svědčili. Z učedníků se stali misionáři. Nikdo jim to nenařídil, nebylo to potřeba. Šli sami. Tak začala podivuhodná křesťanská misie, která propojuje celý náš svět.
Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, amen.