Zdroj: http://huskampa.cz/duchovni/jdi-a-jak-jsi-uveril-tak-se-ti-stan  •  Vydáno: 15.11.2020 18:04  •  Autor: Na Prádle

Jdi a jak jsi uvěřil, tak se ti staň

„Pane, nejsem hoden, abys vešel...“ (Mt.8,5-13)
Kdybychom neopakovali tuto větu každou neděli, nebyly by naše bohoslužby celé. Už ve staré církvi se tato pasáž, s malou obměnou, stala součástí Večeře Páně. Proč tento sebekritický výrok prochází dějinami církve? Slavné věty se stávají slavnými díky slavným osobnostem, které je pronesly.

„Pane, nejsem hoden“ - tohle neradostné sebehodnocení neřekl ale nikdo významný. Vyslovil ho důstojník římské branné moci – nic bližšího se neví. Na základě odborných studií novozákonních se přepokládá, že se jednalo o pohana syrského původu. Jako voják jistě nebyl žádným velkým myslitelem. Také proč? V armádě, kde hierarchie a rozkazy jsou vším, je důležité a žádané moc nepřemýšlet a být připraven padnout pro čest a slávu legie. Přesto právě tento člověk, u kterého si nedovedeme představit, že byl dlouhodobým posluchačem Ježíšovy zvěsti, vyslovil větu, která zůstala v paměti církve dlouhá staletí. Vyznal svou nedostatečnost před Kristem. V té větě je ale zásadní přesvědčení, že nehodnost neústí v zatracení.

Stojí za povšimnutí, že mediem kontaktu je tu opět Slovo. „To Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh“ (Jan 1,1). Slovo, které nás provází našimi životy, všudypřítomné a věčné. Garantující jistotu, že nic není ztraceno. Ani v krajní situaci, kdy jde o život, jak popsal evangelista Lukáš 23,42–3: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“. Ježíš mu odpověděl : „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Římský setník z Matoušova podání, reprezentant moci a bezmocný ukřižovaný zločinec Lukášova příběhu, oba jsou pod vládou Slova. „Nejsem hoden, ale řekni......“ Tímto vyznáním se „neznámý vojín“ zařadil mezi „známé velké muže víry“ Jana Křtitele a Pavla apoštola. I oni prožívali svou nepatrnost ve vztahu ke Kristu. „Za mnou přichází někdo silnější než jsem já, nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.“ (Jan 1,7)

„Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev.“ (1 Kor. 15,9)

Forma, jakou je Spasitel setníkem osloven, dokáže hloubavého čtenáře či posluchače překvapit: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a strašně trpí.“ Naše hodnocení je totiž ovlivněno civilizačním okruhem, ve kterém žijeme. Přijde nám normální, že se důstojník o svého sluhu stará. Setník ale nejedná „normálně“. Mohli bychom brát do úvahy, jestli jeho zájem o nemocného zapříčinila Ježíšova přítomnost. V každém případě služebníci v římské společnosti byli v postavení bezprávném. Je zvláštní chování setníkovo... Vnímá utrpení člověka, on, který jistě zažil mnohokrát utrpení ve velkém. Všimnout si strádání druhého, soucítit s ním a upozornit na ně, má velký význam. Ježíšovu odpověď neumíme jednoznačně přijmout: „Já přijdu a uzdravím ho“, ekum. překlad. V řeckém originále ale může být otázkou „Já mám přijít a uzdravit ho?“ Spasitel je tu přece pro ty, se kterými je Bůh Otec ve vztahu. Tedy především pro Izrael. Z otázky lze proto dovodit, že se Ježíšovi moc nechtělo zaplétat se s pohany. Nejen proto, že mezi Židem a pohanem byla rituální překážka.

Setník oslovuje Ježíše „Pane“, vnímá onu vyšší instanci, keré podléhají všechny vojenské šarže světa. A nejen vojenské.

V domě setníkově, podobně jako v našich domovech, to není dokonale připravené pro převzácnou návštěvu. Jsme zhusta vlažnými hostiteli. Přicházející adventní čas je jako každý rok výzvou, abychom „upravili cesty Páně“. Zákonná omezení, která nás trápí, můžeme využít k většímu soustředění a prožít letošní čtyři týdny jinak. Nemůžeme a nemusíme rozptylovat pozornost pobíhám a sháněním všeho možného a nemožného. Nemusíme křísit „podzemní církev“ a cítit se jako první křesťané v katakombách. Strach a obavy vedou k zdětinštění, ale na hraní není čas. Boží možnosti nejsou omezeny lidskou nedostatečností. On má moc konat divy svým slovem i v bezvýchodných situacích. On má moc konat divy i na tom, kdo nemá potřebné duchovní předpoklady. Stačí, aby „řekl slovo“ a dokáže proniknout i tam, kde ho nehodláme přijmout. Jeho pomoc si ničím nezasluhujeme a nemáme na ni nárok, ani právo. Je milostí.

Amen.