Břeněk ze Švihova, Jan Žižka, Valkún z Adlaru, s jinými a též kněžími Václavem Korandou a Markoltem, opustili Plzeň, míříce na horu Tábor. Na 400 pěších, i se ženami a dětmi, 12 vozů a 9 jezdců jich bylo. Za nimi vydali se šlechtici plzeňští a okolní. A když o cestě jejich zvěděli johanité ze Strakonic a později i královští železní páni, kteří tou dobou bratřím v Písku a kolem škodili, vydali se jim tito vstříc.

Žižka, zvěděv to, přikázal vozovou hradbu postaviti nedaleko Sudoměře, na malém vršku za hrází úzkou, mezi rybníky Markovec a Škaredý. V prvním vody bylo hojně, ve druhém žádná.

Pak páni dorazili. Nejprve plzeňští s johanity a později železní jezdci. Celkem jich byla síla veliká, podle některých 700, podle jiných tisíce. A v den Zvěstování Panny Marie, tedy 25.3., léta Páně 1420, spustili proti vozům šturm.

Bratři však, nelekajíce se, vystřelili na ně z pušek a kuší. Práčata loučila kamenů ze svých praků a jiní, včetně žen, házeli malé kovové nástrahy před vozy, aby koním kopyta poranili. Celou řadu útočníků tak srazili, koní mnoho padlo, či splašeno a zraněno bylo. Rytíři další však dojeli, neboť mnoho jich bylo. Bratři se chopili okovaných cepů a jiných zbraní a udatně je bili. Na obou stranách mrtví padali.

Z bratří Břeněk ze Švihova zabit, z johanitů Jindřich z Hradce, velmistr, do nohy zraněn tak, že později skonal. Část pánů, vidouce, že hradbu nelze dobýti, vjela do rybníka Škaredého. Kvůli bahnu však dále nemohli, a tak sesedli a jdouce těžce ve zbroji, snažili se bratrům vpadnouti v bok. Žižka spatřiv jich, poslal na ně svých pěších, kteří v záloze stáli. A boj započal i tam a dlouho trval.

Třeskot zbraní a výkřiky raněných a umírajících daleko se nesly. Pak slunce zapadlo a všude mlha se snesla. Páni, nevědouce ve tmě, kdo je kdo, chvíli jeden druhého bili a pak ve zmatku a s hanbou velikou ustoupili. Mnoho mrtvých zanechali. Bratři na bojišti přespali, pak na další cestu se vydali, až na Tábor dorazili. Tam s velkou radostí a slávou přivítáni a Jan Žižka jedním z hejtmanů obce zvolen.

Podle starých kronik a moderních knih napsal JUDr. Miroslav Houška